Nemilovaný svět

• 1. Sukničkář (1:20)
  

• 2. Mujeha (5:26)
  

• 3. Tangrešt (11:04)
  

• 4. Jazz 1960 (2:47)
  

• 5. Výlov rybníka (5:22)
  

• 6. Napůl (4:31)
  

• 7. Nemilovaný svět (2:43)
  

• 8. Tradiční kočka (7:12)
  

• 9. Delikatesa (0:23)
  

Rok 1990 byl pro Už jsme doma velmi hektický. Na jaře jsme nahráli svou první desku Uprostřed slov pro vydavatelství Globus, které čerstvě založil „Kocour“ po návratu z exilu. Protože už rok předtím jsme byli ve styku s Miroslavem Velflem z vydavatelství Panton (vydal nám EP „Rock Debut“ č. 6), dohodli jsme se s ním, že pro Panton nahrajeme druhou desku se zbytkem písní, které se nedostaly na Uprostřed slov. Tím, že jsme nesměli nahrávat a vydávat před revolucí, nahromadilo se nám za pět let něco kolem 20ti skladeb. Devět z nich jsme dali na Uprostřed slov a tak jsme měli na druhou desku dost materiálu. Byla to doba velkého hladu po nahrávkách, vydat dvě desky za rok nebyl žádný problém (nakonec ovšem ta druhá deska vyšla až za dva roky).

Na přípravu nebylo moc času, ale nedělali jsme nic jiného, takže jsme ručně napsali všechny partitury a party, seděli od rána do večera ve zkušebně a cvičili a cvičili. Taky jsme vymýšleli bohatější aranže a začali shánět hosty. Protože producentem Rock debutu byl Ladislav Kantor ze skupiny C&K Vocal (což byl důsledek Wanekova studia na pražské konzervatoři, kde Kantor učil), oslovili jsme Jiřího Cerhu z téže kapely, jestli by se neujal role hudebního režiséra. Po zážitku prvního natáčení v Řevnicích, kde jsme neměli žádný dozor, jsme sebekriticky uznali, že potřebujeme někoho, kdo má bohaté zkušenosti s nahráváním – vedení profesionála.

Na Rock debutu i na Uprostřed slov jsme používali předpřipravený metronom. Bylo poměrně obtížné stanovit potřebná tempa a jejich změny. Nějak se to ale udělat muselo a tak při natáčení občas docházelo k problémům, když bylo tempo příliš rychlé nebo naopak nezvykle a neadekvátně pomalé. Ale to už se pak s tím nic dělat nedalo. Metronomové linky (včetně všech tempových změn – a to někdy i ritardandových) byly naprogramovány do sequenceru. V té době nebyly počítače a ani sequencer nebyl běžnou věcí a my se museli obrátit na někoho, kdo takový přístroj má a umí s ním zacházet. Ten nám pak odevzdal audio nahrávku s metronomovým ťukáním.

Mirek Velfl domluvil studio v Ostravě. Bylo to studio Radima Pařízka Citron S v Plesné. Přijeli jsme tam v plné sestavě a strávili tam cca 3 týdny s malou přestávkou poblíž Šternberku, kam nás na chalupu pozval náš tehdejší manažer František Wanke.

S Radimem Pařízkem jsme se viděli jen krátce po příjezdu, taky tu bydlela Tanja a s ní jsme měli spojenou jednu legrační příhodu – zrovna v té době vyšel nějaký hudební časopis s Tanjou na titulní stránce. Měla ocvočkovanou bundu, řetězy, natupírované vlasy a tvářila se hrozně agresivně. Nad ní byl nápis „Zpívám, tak jak žiju“. Naše první setkání s ní bylo v kuchyni, kde seděla na nějakém štokrleti, měla na sobě vytahané tepláky, vlasy sčesané dozadu do culíku nebo drdolu a mezi koleny svírala plastový kbelík, do kterého loupala brambory. Myslím, že to byl Pavel Keřka, který ji uviděl jako první a poznamenal: „Běžte se podívat vedle, sedí tam Tanja a nad hlavou jí létá rock’n’roll. Zpívá, tak jak žije.“ Mohli jsme se potrhat smíchy.

Ve studiu za pultem seděl Aleš Kovalský. My ho předtím neznali. Byl ho opravdu pošuk, byl velmi vstřícný a neflákal se, ale byl to cholerik a zmatkař a užili jsme si s ním moc legrace. Měl rozcuchané kudrnaté vlasy a špičatou bradku, takže jsme mu neřekli jinak než Čáryfuk. I se tak choval. Vládcem ve studiu ale byl Jirka Cerha, musel mít s námi svatou trpělivost.

Začalo se od bicích. Pavel Pavlíček dostal do uší ten naprogramovaný metronom a musel celou skladbu zahrát bez chyby jen na to ťukání – žádná pomocná hudba, nic. Muselo to být peklo. Pak šel Keřka s basou. Tam už se dalo (i když minimálně) stříhat a nahrávat to tedy po jistých blocích, ale v podstatě na tom byl jako ten Pavlíček. Pak Wanek na doprovodnou kytaru a živé piano, Romek nahrál sólové kytary a jako poslední šli dechaři – Jindra a Alice. Ti už to měli o trošičku jednodušší, mohli hrát už víceméně do hudby a mezi frázemi byly pauzy, takže stříhat se dalo bez problémů. Ale sóla se tak jako tak musela nahrát celá a bez chyby, takže se hodněkrát opakovalo. Jirka Cerha hlídal především ladění, což byl hlavně problém saxofonů. Bylo tam plno momentů, kdy už jsme si všichni mysleli, že je to OK, ale Jirka nekompromisně zavrtěl hlavou a řekl: „Znovu“.

Přišli na řadu hosté. Měli jsme spoustu nápadů. Měli jsme v té době jasnou představu o tom, že studiová deska nemusí kopírovat koncertní verzi a že pokud to skladba žádá, je možné jakkoli experimentovat a využít možností studiového nahrávání.

Ve skladbě Tangrešt jsme chtěli niněru. Text byl o historii a tak se nabízelo tam v jednom momentě „propadnout se“ střihem do středověku. Jirka nám nabídnul skupinu Calata, která hrála středověkou hudbu na středověké nástroje. Vůbec jsme nevědli, jak jim to zapsat, takže když přišli, jen jsme jim to pustili a řekli: „Hrajte si tam co chcete, v té chvíli tam bude vaše hudba samotná, bez UJD, jen se zpátky z toho vašeho motivu musíte dostat na následující motiv, který již kapela hraje a to i chvilku předtím, než se kapela přidá.“ Oni si dali asi půlhodiny zkoušku a pak nám to zahráli. Bylo to vynikající a tak to hned nahráli. Oni nebyli zvyklí na metronom, ale zvládli to skvěle. Když už tam byli, využili jsme pak některé z nich i do dalších skladeb, kde už ale byly napsané party.

V písni Výlov rybníka je někde uprostřed takový motiv na piano, kde se v akordech hraje tzv. tečkovaný rytmus, tedy ve 4/4 taktu jedna čtvrťová nota s tečkou, pak další čtvrťová s tečkou a nakonec jen čtvrťová. Počítá se to raz dva tři raz dva tři raz dva. Nebylo to nic složitého, ale Wanek na piano nikdy příliš nehrál a tak by to trvalo moc dlouho se to učit – nikoli ty akordy samotně a rozklady které mezi rytmickou částí motivu vždy zazněly. Pro školeného klavíristu ale věc naprosto triviální. My jsme v té době poměrně často hráli se skupinou Pro pocit jistoty, kde na klavír hrál virtuoz a skladatel Martin Dohnal (mimochodem vynikající herec HaDivadla). Pozvali jsme tedy Martina, aby nám těchto pár taktů nahrál. Byl to samozřejmě luxus, který by dnes už nevyšel, ale Panton byl velmi velkorysý a prostředky se zdály být „nevyčerpatelné“. Martin tedy přijel z Brna, vzal si noty, párkrát si to zkusil a začali jsme nahrávat. Hrál to však zcela mimo rytmus, tak jsme to zastavili a zkusili to znovu. Stále tam hrál místo 123 123 12 něco jiného, něco jako 1234 12 12. Zkusili jsme to ještě asi 20x, ale nebylo to nic platné, trvalo to dlouhé dvě až tři hodiny, ale Martin nakonec vstal od klavíru a řekl sebekriticky: „To je mimo mé chápání, já tam neslyším rozdíl v tom co mi říkáte, že mám hrát a tím, co hraji, ale samozřejmě cítím, že jsem mimo, nevím co s tím, omlouvám se, jedu domů.“ A jel. Bylo to pro nás veliké překvapení, kdo ho viděl někdy hrát s kapelou Pro pocit jistoty, viděl jeho opravdu naprosto virtuozní výkon a neuvěřitelně složité kompozice bravurně zahrané. Byla to zvláštní zkušenost. Vzhledem k tomu, že Martin byl (a doufám, že stále je) náš blízký kamarád, i nepříjemná.

Bylo nutno hledat náhradu. Čáryfuk navrhnul Borise Urbánka, který v té době hrál u Rottrové. Zavolal mu, Urbánek přijel za pár hodin, koukl na noty a řekl, proč si to proboha nenahrajete sami? Zeptali jsme se, zda si to chce nejprve nacvičit, ale on jen s úsměvem řekl: „Pusťte to.“ Čáryfuk spustil magnetofon a Boris to na první dobrou nahrál – naprosto přesně, i s přesným výrazem a dynamikou. Vzal si peníze a odjel. Celé to trvalo tak 6 minut i s příjezdem, komunikací, nahráváním a odjezdem. Byl to jazzman, tečky uměl levou zadní.

Pak se točily zpěvy. To šlo celkem dobře, ale opět se točilo znovu a znovu, jak nás Jirka hlídal v ladění (to hlavně), výslovnosti i v rytmice. Nakonec to nějak dopadlo a za Cerhou dorazil zbytek jeho kapely (C&K Vocal) a nazpívali nám tam sbory. Nějaké to opakování měli také, ale řádově o několik desítek méně než my.

Po cca dvou týdnech opravdu intenzivního natáčení jsme měli hotovo a dali si pár dní volno. Domů jsme ale nejeli, jen trochu zapařit na chatu nedaleko Olomouce a vyčistit si hlavu. Když jsme se pak sešli opět ve studiu, začalo se míchat. Vše ručně, takže třeba u skladby Tangrešt jsme museli u pultu pomáhat všichni, měli jsme to nacvičené jako bychom hráli na klavír – ten v určitém momentě posunul jezdce na pultu o dílek výš, tak zase zakroutil knoflíkem panoramy více doleva, pak to další za chvíli vrátil na místo, protože ten první už musel hlídat jinou šavli atd atd. Zkoušeli jsme to vždy tak dlouho, až to jednou klaplo a šlo se na další. V písni Delikatesa tam omylem zůstal přeslech z nějaké stopy alt saxofonu, když se Alice pravděpodobně spletla a zasmála se tomu. Zazněl přesně do takové hudební pauzy a byl velmi bezprostřední, tak jsme ho tam nechali. A taky jsme tam implantovali tajný pozdrav našemu příteli Jarmilovi Chromému.

Konečně bylo vše hotovo. Seděli jsme nábožně ve studiu a znovu a znovu poslouchali výsledek, nyní už v celku a seřazený za sebe. Byl to takový rozdíl oproti první desce. Všechno znělo vyrovnaně, ladilo to, bylo to bohaté a košaté, nemohli jsme se toho nabažit. Celou dobu jsme v tom studiu i přespávali a po tom, co jsme šli spát tuto poslední noc, několikrát se např. Pavel Keřka vytratil z pokoje a šel si to znovu poslechnout dolů do studia, často se k němu někdo další přidal, protože také nemohl usnout. Bylo to všechno opravdu velmi sdílené – trávili jsme tam 3 týdny, celá kapela vč. manažera, stále jsme o každém detailu hovořili, každý večer po nahrávání jsme chodili do hospody a tam opět všechno rozebírali a ten výsledek byl pro nás jako zázrak, jako bychom zažili kolektivní porod.

Album vyšlo na vinylu a poprvé i na CD v roce 1991 a dočkalo se následně několika dalších vydání.

Z Německa se ozvala firma Memphis a nabídla nám vydání CD (vyšlo v roce 1993) pro evropský trh, pokud ho nazpíváme anglicky. Už když jsme dělali míchačku v roce 1990, prozřetelně (pravděpodobně to bylo na radu zkušeného Cerhy) jsme vymíchali i hudbu s vypnutými textovými zpěvy. Tuto míchačku jsme tedy použili o rok později, pozvali opět C&K Vocal a nazpívali vše v angličtině. Překladu se ujal Zdenek Pecka, který v té době pracoval na americké ambasádě. Přeložil to výborně a „zpívatelně“. K jeho překladu se ale váže jedna humorná situace. Když nám své překlady odevzdal, píseň Mu je ha byla přeložena jako He Feels Fine (je mu dobře). Slabiky MU JE HA byly jen fonetickými hříčkami a nikdy nás ani nenapadlo, že by to mohlo mít nějaký význam. Ale jak je vidět, kreativita překladatele Pecky si poradila i s takovým oříškem a svým obrovským citem pro jazyk Zdenek objevil význam i tam, kde nebyl.

Tato anglická verze pak vyšla ještě jednou v USA (Škoda Records, 1996), ale tam jsme se už rozhodli dát na jedno CD verze obě – českou i anglickou.

Celkově tedy Nemilovaný svět vyšel takto:

• 1. Panton, 1991, LP, CD
• 2. Memphis, Německo, 1993, CD (pod názvem Unloved World)
• 3. Škoda Records, USA, 1996, CD (dvojjazyčná verze)
• 4. Indes, 2001, CD
• 5. !aNGRr!, Francie, 2016, 2EP (čtyřjazyčná verze v bookletu)

Více informací o albu najdete na serveru Discogs.